Báseň se špatným koncem

31. srpna 2018 v 1:50 | CyseiChan
Jakmile slunce zašlo za hory,
Ondru přestaly zajímat jakékoliv vzdory.
Vydal se na lov k dětskému hřišti,
vzrušovalo ho jak mrňata piští.
Netrvalo dlouho a měl úlovek,
na hřišti zbylo jen pár školních aktovek…

Ale zábava započala až v temnotě sklepa,
kde už jsou děcka dávno sjetá.
Už se bránit nebudou,
chviličku tam pobudou..

Ondra pomalu sundává si trenky,
poslední zábrana jsou dětské plenky.
Když už nic mu nebrání,
přichází čas na hraní.

Roztáhne děťátku nožičky,
kochá se těmi malými lidičky.
Penis už je tvrdý jak kámen,
až tak je jimi mámen.

Začne vsouvat párek a pomalu vzdychat,
to nevinné děcko řádně píchat.
V tu se stane věc nemilá!
Ach ne! Jeho kláda se zlomila.
A tak končí tato báseň,
Ondra je před zlem spasen!
 

smysl a nesmysl

21. srpna 2018 v 23:59 | CyseiChan
Dveře, brána do podsvětí naší mysli.. dveře se otevírají a vyčkávají až do nich hříšník vejde. Hříšník vchází, netuší, že je tím, čím je. Dveře se zavírají, mysl černá, hříšník uvězněn hříšné slova ze sebe prská, únik už není únikem ale lstivou lží, která nás uchvacuje každým nádechem.. Spása jeví se jako hřích, co po smrti nás vyčká a my na váhách zla a zla přepočítáváme vše, co nepomůže nám..

-

Leč na první pohled nedávajíc smysl, po delším promýšlení smysl v nesmyslu. Každý se na to dívá jinak, někdo se špetkou pochopení, jiný tápajíc nad slovami a jejich významem...

21 denní hladovka - foto.

6. srpna 2018 v 11:02 | CyseiChan
Předem se omlouvám za nedopsání ostatních "hladovějících" dnů. Nějak sem na to neměla náladu a dostala se k tomu až dneš. Tudíž to shrnu do pár řádků.

Hladovku jsem držela 21 dní. Ale abych byla úplně upřímná, 3 dny jsem porušila. Nebyla jsem však extra zapálená do představy, že bych to musela začít znova, tak jsem dojela alespoň do toho 21. dne. :)

Celkem jsem zhubla cca 10 kg. Samozřejmě že ne trvale, jelikož za úbytkem váhy stojí v mém případě hlavně voda. :) Pokud by někoho zajímal rozdíl v postavě, přikládám foto.

Vzhledem k tomu, že už je to pár dní od toho, co jsem hladovku skončila, ode dneška jdu do dalších 21 dní. (ano, jsem magor). :)

Před hladovkou





Po hladovce

 


Aktualizace - 30 denní hladovka

14. července 2018 v 21:12 | CyseiChan
(dny budu dopisovat vždy po 3)

4. den:
Ráno byl docela boj postavit se na nohy. Též mě doprovázel příšerný pocit, který měl na svědomí sen - sen o jídle, přesněji o přejezení.
Odpoledne jsem se byla projít se psem, jelikož jsem se cítila lépe.

5. den:
Cítím se dobře, sem tam mě pobolívají nohy. Výrazně se mi zlepšila nálada, cítím se jako kdybych zhltala x antidepresiv. S kamarádkou jsem byla po nákupech, na večer se psem venku - 3,3 km.

6. den:
Ušla jsem okolo 9 km po Praze, musím uznat, že to byl záhul. Ale mile mě překvapily nečekané záplavy energie. :) Chutě jsou minimální, pokud nepřijdu do kontaktu s nějakým hodně aromatickým jídlem, téměř si na něj nevzpomenu.
Ráno mě nehezky uvítal pocit na omdlení, ale stačilo si na 15 min odpočinout a překonala jsem to.

Start 30 denní hladovky

11. července 2018 v 23:57 | CyseiChan
(dny budu dopisovat postupně)

Zíkladní informace:

Délka hladovky: 30 dní (pokud vydržím)
Pohlaví: žena
Věk: 14 let
Váha před hladovkou: doplním po skončení hladovky
Váha po hladovce: doplním po skončení hladovky
Zdravotní stav: normální
Menstruace: nepravidelná


1. den:
Nic zajímavého se neděje. Únava přichází až k večeru, přes den se cítím skvěle. Ucházím 9 km po Praze, jsem plná energie. Hlad nepociťuji.

2. den:
Lehká únava se dostavuje okolo 12 hod odpoledne. Zároveň začínám pociťovat bolest celého těla. Večer cvičím a jdu se psem na procházku - 6 km. Opět se cítím nabitá energií.

3. den:
Při každém postavení se na nohy se mi točí hlava. Tento jev je nejsilnější ráno, postupem času opadá, večer se mi hlava netočí téměř vůbec, jen mírně bolí. Opět následuje procházka se psem, 45 min.

Nekrofilie

3. července 2018 v 22:42 | CyseiChan
Na procházce u přehrady,
uvidím stát policii.
Říkám si, co se to děje,
zatímco moje svědomí se směje.
Jdu blíž k té pohromě,
vidím mrtvého přítele.
Panika zachvátí celé mé tělo,
stresem mi zvlhne čelo.

Nezodpovězené otázky jdou stranou,
první slzy na zem padnou.
Nechápavost svazuje mou mysl,
jeho chování nedávalo smysl.
Proč by se někdo jako on vraždil,
to radši kdyby do stěny pořádně praštil...
Vylil si tím negativní emoce,
necítil by se tak bezmocně..

Sanitka odváží jeho tělo,
tělo, které jediné do mě smělo.
Jako jediné tlačilo mě k posteli,
díky mému submisivnímu postoji.

Co se to ve mně děje?
tělo vzrušením se chvěje.
Jeho ostatky probouzí ve mně strach,
vzrušení zaviňující jeho.. jeho nádherně mrtvolný pach.

Když večer vyměnil den,
šla jsem si splnit svůj sen.

V nemocnici, zahalený až ke konci hlavy,
odhrnula jsem povlečení,
tak, teď si teprve užijeme něhy...

Fanatická fantazie č. 2

1. července 2018 v 22:24 | CyseiChan
Asi si živě dovedu představit, jak nehorázně masochistický ti moje fantazie musí připadat. Tudíž chápu a respektuji tvé zhnusení, ke každému slovu, co vypustím z úst. Ale tentokrát nehodlám zdržovat a zaplácávat stránku nepotřebnými slovy, které nikomu nic nepoví. Tudíž se přesuneme k další fantazii, kterou nedokážu držet pod pokličkou.

(dodatek autora: bylo by hloupé a zcela nelogické upravovat si skutečnost podle sebe, či přibarvovat jednotlivé části, hlavně v tomto případě, kdy zápisky poslouží především mé vlastní osobně. Takže všechno pod tímto odstavcem bude myšleno zcela upřímně, bez výhrad a přesně tak, jak to bude psáno)

Nebudu lhát, že se nezačínám sama sebe bát. Určitě to není jen můj subjektivní názor, že touha po bolesti způsobené okolním osobám, je den co den silnější a originálnější. Ne že bych nějak toužila uklidnit čtenáře, spíš bych Vám chtěla říci, že pocity nechápavosti, zhnusení a rozhořčení jsou úplně normální a já sama k sobě něco podobného pociťuji. Jednoduše řečeno, že je zažívám i já, ale v jiném měřítku a jiných projevech.

Dnes odpoledne se do mé hlavy přibelhal nápad, myšlenka, snad budoucí plán. A kvůli tomu tady taky teď, v tuhle chvíli jsme. Jsme tu kvůli té bolestivé skutečnosti, zahalené do pláště normálnosti, aby nevzbuzovala zbytečnou pozornost.

"Velice by mě vzrušovalo píchat malé jehličky do oční bulvy mé dlouhodobé kamarádky" praví můj vnitřní hlas. Hlas, který nemá hranice, který postrádá svědomí a je mimo realitu, ve které žije drtina lidské populace. Dnes odpoledne jsem ho zaslechla říkat i spoustu dalších věcí, včetně detailů provedení oné ohavnosti. Nezvládnu Vám je všechny citovat, ale vyberu ty "nejzajímavější" z nich. "Bavilo by mě poslouchat ten líbezný řev mísený s pláčem oběti, které by tento RITUÁL byl prováděn". "Velice by mě dojímal pohled na zkřivenou tvář bolestí a krev valící se z očních důlků".

Sežeru tě

1. července 2018 v 17:35 | CyseiChan
Nikdy bych neřekla, že povědět něco své nejlepší kamarádce bude tak těžké. Mýlila jsem se a o to horší je teď o tom mluvit a celou tu skutečnost si uvědomovat. Ale asi je nesmysl prodlužovat tuto myšlenku irelevantními slovy a dělat z nich něco víc. Tak asi začněme.

Známe se dlouho, že? Za pár měsíců to budou téměř 4 roky, jestli správně počítám. Vždy mě dostane, jak rychle čas běží. Ani se nenaděješ a máš 1/3 svého života v hajzlu. Jak depresivní.
Ale zřejmě zase odbíhám od tématu, tak se k němu pojďme společně vrátit.

Jak sama víš, v posledních pár týdnem jsem ti psala dost často frázi "kousnu tě" či ještě "sežeru tě". Asi toho bylo víc, ale chápeš o čem mluvím. Ani si nedokážeš uvědomit, jak ráda bych byla, kdyby to celé byl jen pouhý trapný vtip dospívající. Ale se smutný výrazem v tváři musím říct, že ke vtipu to má daleko.

Není den, abych si v hlavě nepromítla tu nádherně krvavou fantazii, která ve mně probouzí to nejsilnější vzrušení. Asi bych tě do toho měla trochu uvést, aby sis tu hrozivou scénu mohla dokonale vybavit a vžít se do mé kůže, proplout mojí myslí, ve které jsi VIP hostem.

Připrav se, jdeme na to:

Noha, ruka, druhá noha, druhá ruka. Jazyk, bradavky, oči, ret. Kmitající prstíky, na nichž se bezmocně drží nehty. Všechny vyjmenované komponenty hrají v hlavních rolích mého náročně vymyšleného plánu.

Asi ses teď zamyslela a v hlavě ti proběhly ty nejhrůznější představy. Pravděpodobně čerpáš z hororových scén, novin, internetových článků a obrázků. Naskakuje ti husí kůže když pomyslíš, co všechno by se s tím hmotným bohatstvím dalo dělat odporným věcí. Je to tak? Asi tě zklamu, možná potěším, ale vzápětí tě opět přepadne podivný pocit, kvůli kterému budeš chtít vědět pravdu. Část tebe to bude brát jako vtip, část jako hloupost. Ale uvnitř tebe, někde hluboko v tvé hlavě bude čnít znepokojení. Ale i přesto chceš znát pokračování. Toužíš nahlédnout do mé mysli, za účelem vědění. Zajímá tě to.

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět... Co by se dělo v tvé hlavě, slyšeti tato slova, známá z filmů, které nekončí dobře? Nezapomínejme na detaily. Přimysli si k číslům pevný provaz, modřiny na zápěstí, zmatení, horký dech na tvém krku. Zajímalo by mě, jaké pocity by tvou ochrnutost hrůzou doprovázely. Ale obě víme, že říct můžeme cokoliv, však realita může být úplně jiná. Jen stěží si dokážeme představit ty pocity beznaděje, strachu, který by pohltil celé naše tělo. Kořeny by se prorůstal našimi údy, pomaličku a bolestivě. Víš kde by zakořenily? V HLAVĚ. V jediném místě, které nás dokáže odrovnat do pár sekund.

A toho bych využila, samozřejmě. Zaměřila bych se tohle řídící centrum. Na amygdalu - aneb centrum strachu. Nasadila bych ti do hlavy červa, donutila bych tě si myslet, že jsi bezmocná. Že tohle je konec, že tenhle příběh nemá pokračování. A ty bys mi v záchvatu paniky zobala z ruky. Tvůj mozek by byl zalitý adrenalinem, který by tě dočasně odrovnal a logické myšlení by šlo stranou.

Lidská mysl je tak povrchní a stupidní.

Došlo mi, že jsem se ještě nedostala k hlavnímu textovému představení. Určitě se na něj těšíš. A pokud ne, doporučuji to alespoň pečlivě předstírat. Přece se nechceš o tu velkolepou zábavu připravit.

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Úvaha nad životem

19. května 2018 v 13:17 | CyseiChan
Ležím v posteli, ukryta v temných hlubinách peřin, hledíc z okna na potemnělou
silnici, jež lemuje noční světlo z lamp. Obvyklý noční ruch narušuje mé soustředění, mé bdělé snění a kompletní koncentraci, již jsem se snažila tak pracně docílit. Můj tok myšlenek by v nynější chvíli šel přirovnat k autu projíždějícímu naší ulicí - jak rychle se objeví, tak zase zmizí.

Abych byla zcela upřímná, jedna myšlenka je v mé hlavě zakořeněná už pekelně dlouho. Vymyká se všem dosavadním alternativám, zakládá další a další výhonky a pomalu a jistě prorůstá, jak parazit napadá zbytečky pozitivně naladěných vln. Řekla bych, že má podobnost s počítačovými viry, zaznamenává témata a myšlenky, nad kterými přemýšlíme nejčastěji a přepisuje je svým kódem. Je s námi pořád, nezpozorovaná a skrytá v systému, čekajíc na vhodnou chvíli pro útok a to velkolepé odhalení.

K zbavení se jí, je nutnost využít schopností specialisty. Anebo to zkusit opravit sám. Lajckým způsobem, bez záruky pozitivních výsledků a často bez tlačítka "back". Ale co když jinou možnost nemáme? Co když náš disk překypuje ilegálním obsahem, jejž nikdo, krom naší osoby, nemá povoleno znát?

Řekla bych, že hluk z ulice utichá, světlo z lamp vypaluje oči intenzivněji a temnota noci nabírá na síle až do chvíle, než ji slunce nezastoupí cestu. Avšak jaká síla v podobě hořlavé koule zahání tmu v našich duších? Kdo nás každé ráno přichází hrdinně spasit a dodává energii po celý den? Co se stane s lidmi, kterým slunečná koule vyhasne a nahradí ji jen prázdnota bez světla na konci? Obávám se, že na odpověď nebudu muset čekat dlouho.

Hvězdy se nádherně vyjímají na tmavě modré obloze. Při pohledu na každou jednotlivou zářící tečku se mě zmocňuje strach, strach z nového, strach vycházejíc z mé vnitřní, odvrácené strany. Ruce mi chladnou a oči se jeví vlhčí.

Napadá mě, zda-li je ukryt někde ve hvězdách můj osud. Budoucnost, ve které budou ruce zahřívány někým, kdo bude moje slunce a vlhké nebudou oči ale kalhotky.

Též se mi honí hlavou otázky, zda-li ta budoucnost patří tomuto životu, či až tomu dalšímu. Ale v jedné odpovědi mám jasno. To, jak dlouhou dobu věnuji čekání na ten možná ani nenadcházející sladký čas, můžu ovlivnit jen a jenom já.

etnika - zamyšlení

18. května 2018 v 21:20 | CyseiChan
Úvodem bych ráda zmínila, že je to nejen pro mě velice těžké téma. Vzhledem k momentální světové náladě je nemožné shrnout tuto, dá se říci problematiku, do pár řádků vět. Ale přesto je to opravdu téma k zamyšlení, pro mě jako pro člověka, který se zatím necítí být zařazen do žádné etnické skupiny. A tak se nad tím pojďme trochu pozastavit.

Pouze hypoteticky - už samotné míchání ras z důvodu genetiky je velice přínosné pro lidstvo samo. Ať už mluvíme o zabránění degeneraci, zvýšení obranyschopnosti či celkovému rozvoji myšlení.

Ale abych zde nejmenovala pouze fyzické faktory, pojďme si ukázat i ty psychické - poznání nové kultury, zvyků, celkově jiného pohledu na život a výjimkou není ani seznámení se s novým náboženstvím. Osobně zastávám názor, že míšení může být velice přínosné pro obě strany za předpokladu, že se sejdou dva tolerantní jedinci.

Avšak ne ve všech státech je něco takového povoleno. Stačí se na mapě pomyslně přesunout o 4000 km dál, směrem do Afriky, kde jsou hranice tolerance značně nižší. Příkladem je obřízka, velké kladení důrazu na náboženství a všemožné rituály, z nichž většina je u nás vnímána jako bizarní.

Ale jak sami víte, nejen Afrika se jeví, co se týče intimních vztahů a vztahů jako takových, jako problematická. Dalo by se napsat několik knih o Islámkých zemích a jejich krutosti, požadavkům a postoji vůči ženám. Žena je chápána jako majetek a věc, s kterou se tak i zachází. Jakýkoliv odklon od jejich víry a zvyků je tvrdě trestán, tudíž případné možné navázání vztahu s partnerem z jiného etnika, musí proběhnout na neutrální půdě (např. velkoměsto).

Bohužel, nejen víra tvoří velkou bariéru, lze sem zařadit i rozvrstvení lidstva na kasty (převážně Indie), bohatí vs chudí, vzdálenost (nemusí být vždy problémem) a další.

Ale jak již přísloví praví "Láska hory přenáší", s trochou chtíče se přenese i přes již zmíněné obtíže. Láska, nám živým organismům je jeden z nejbližších a nejmilejší pudů co nám mohla příroda nadělit.

Zastávám názor, že láska nezná hranice geografické, etnické ba ani etické. To je nejspíše důvodem, proč mohu sepisovat tuto úvahu hledíc z okna na rozkvetlé jabloně a slintajícího psa ležíc pod nimi. Lásce může napomoct vyšší vzdělanost společnosti (znalost vícero jazyků, cestování, snadnější doprava, zájem o poznávání nových kultur, nadhled, touha vybočit ze stáda - poznat něco nového, vzrušujícího)

Otázkou ovšem zůstává, je-li žádoucí míšení etnik i přes všechna rizika, které to může přinést? Dle mého názoru ano, protože většina negativních jevů je dílem agresivních jednotlivců a ne celých etnických skupin. Kromě toho každá další generace bývá méně ortodoxní v dodržování striktních náboženských pravidel jistých etnik, než jejich rodiče a tento efekt narůstá, pokud je dítě míšencem.

Kam dál